OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
To byl fofr! Když jsem v pátek večer parkoval kousek od zlínského “Masters of Rock Café”, zbývalo patnáct minut do osmé večerní a mě by vůbec nenapadlo, že koncert Američanů SYMPHONY X s předskokany MYRATH proběhne stejně jako celý zbytek večera tak rychle, přesně a téměř profesionálně.
Ještě před dveřmi klubu si naposledy mohu myslet, že to všechno za chvilku teprve začne a, jak to tak často na metalových klubových koncertech bývá, v poklidném tempu proběhne. Jsem za dveřmi, jsem tu poprvé v životě a nestačím se ani pořádně rozhlédnout kolem natož divit. Tady už to totiž žije svým vlastním životem klubu, kde se koncerty střídají jak na běžícím pásu a kdo chvíli stál... . Takže teprve stojím opáskován opodál v “přísálí” a na pódiu už končí svůj půlhodinový set MELTED SPACE, francouzský symfo-metal s oboupohlavním zpěvem. Stíhám jenom posledních pár tónů a závěrečnou děkovačku, jinak nic. Ale alespoň nechám prostor na zhodnocení našim čtenářům - pište bardi, komentujte.
Tak fajn, přestávka. V klubu je docela zaplněno, dost na to, aby to nevypadalo na propadák, ale zároveň se člověk v pohodě dostane kamkoliv. Jenže na bloumání kolem nebo snad nedej bože na vystání a vychutnání si prvního pivka není čas, celá patnáctiminutová pauza je rázem fuč. Kelímkáče stranou a jdeme na to.
Exotičtí sympaťáci MYRATH jsou nejenomže z Tunisu, ale dle mého rovněž perfektně vybraná banda na post hlavního předskokana. Jejich tvorba nepopiratelně x-krát načerpala inspiraci u dnešní hlavní hvězdy, hoši však s lehkostí známé powermetalové hradby obarvují a rozbíjejí sobě vlastními ethno aranžemi. Aktuální album “Legacy” se podařilo, o to víc se těším a jsem zvědav, jak se ho podaří naživo interpretovat, přece jenom jeho produkce je řádně výpravná.
Hoši si s tím evidentně moc hlavy nelámou, nebo to alespoň nedávají znát. Hrají uvolněně, všechny důležité samply jsou na svých místech, zpěvák Zaher Zorgati rozdává úsměvy na všechny strany a má i dobře připravené české pozdravy a děkovačky. Z celkových šesti skladeb, nepočítám-li intro “Jasmin”, nás čekají čtyři novinkové kousky, z nichž nejlépe vyznívá třetí v pořadí “Believer” a hnedle následující “Wide Shut” z předchozího alba. Vyznění v pravém slova smyslu se ale bohužel úplně nekoná, hlasitost zvuku je po celou dobu na poměry klubu hodně nad limit, tedy ne že by byl zvuk úplně zahuhlaný a nečitelný, ale v tom náporu prostě zanikají důležité detaily, zvukař už má asi ledacos za sebou a posunutý práh bolesti. Ovšem my v publiku se nenecháme jen tak rozhodit, ohlasy jsou jednoznačně nadšené a to oprávněně, údajně již třetí vystoupení MYRATH v České republice šlape jako hodinky a baví. Půlhodinka pouhá v této společnosti málo znamená, najednou končíme s “Merciless Times” a věřím, že nejenom já bych rád slyšel ještě minimálně jednu skladbu navíc.
Proběhla další krátká zvukovka a už je jasné, že intro “Overture” z poslední řadovky SYMPHONY X uvede mistry na pódium opět v souladu s programem. Téměř na minutu přesně opravdu začíná nespoutaná jízda podsvětím. To, že teď uslyšíme kompletně celou aktuální koncepční desku “Underworld” není žádným tajemstvím, setlist(.fm) se po celou dobu turné na podporu toho alba nemění. Zároveň je také jasné, že zvukový kabát, který zabíjel MYRATH ,se převlékat nebude, bohužel. Naštěstí je to jediná vada na krásné práci.
Těžko lze v rámci žánru popsat výkon kapely bez toho, aniž by jeden nehýřil superlativy, všichni dokonale ovládají svoje nástroje a nemá cenu vyzdvihovat jednoho každého, s výjimkou Russela Allena. Jako vždy na sebe strhává většinu pozornosti, zpívá naplno a čistě tak, jak to umí jen on, bez jediného zaškobrtnutí. SYMPHONY X jednoduše strojově přesně válcují, prosviští “Nevermore”, “Underworld”, “Kiss of Fire” a už se všichni společně vezeme na jedné vlně. Je znát, jak počáteční rozčarování v publiku vystřídalo nadšení, čemuž se po nádheře “Without You” není co divit. Allen jako zkušený vypravěč v pauzách vysvětluje děj a mění známé ikonické masky, ve kterých pak odzpívá “To Hell And Back” a “In My Darkest Hour”. Blížíme se do finále, krátká vsuvka staršího materiálu s instrumentálkou “The Death of Balance / Lacrymosa” předznamená konec základní části vystoupení. Závěrečná skladba alba “Legend” (věnovaná R. J. Diovi) jakožto druhý přídavek a sní končí i dnešní koncert.
Hodina a půl výborného, progresivního powermetalového zážitku, kterému k dokonalosti chyběl jen trochu snesitelnější zvuk. Ještě není ani jedenáct večer a jsem venku před klubem, v uších zvoní symphonie, ale netvrdil mi někdo za mlada, že když je to moc nahlas, tak jsi starej?
Playlist MYRATH (bez záruky):
Jasmin
Storm of Lies
Get Your Freedom Back
Believer
Wide Shut
Nobody´s Lives
Merciless Times
Playlist SYMPHONY X (bez záruky):
Overture
Nevermore
Underworld
Kiss of Fire
Without You
Charon
To Hell and Back
In My Darkest Hour
Run With the Devil
Swan Song
The Death of Balance / Lacrymosa
Out of the Ashes
Sea of Lies Set the World on Fire (The Lie of Lies)
Legend
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.